Komáři útočí aneb těžký život malých upírků (1/2)

Jistě to všichni také znáte. To nepříjemné písklavé bzučení, které samo o sobě stačí k tomu, aby člověk zbystřil, a začal se ohánět v nekalé předtuše toho, co bude následovat. A pak to přijde! Nepříjemné bodnutí, štípavě bolestivý pocit, a následně svědivý pupínek z počátku se zarudlou okolní kůží. Ano, tipujete správně, hovořím o komářím štípnutí.

Všichni to nesnášíme, toto je jedna z věcí, která nám znepříjemňuje letní pobyt u rybníka, ve vlhčím lese, u večerního táboráku nebo při spaní pod širákem. Všemožně se snažíme nepříjemným štípancům, a hlavně setkání s jejich způsobiteli vyhnout.

Kupujeme si drahé repelenty, obracíme se k pradávným radám babek kořenářek, v noci si v ložnicích do zásuvky zapojujeme „raidy“, a to v nadějí, že něco z toho zafunguje a komáry odradí od touhy sát naši krev. Většinou však doufáme marně a zase objevíme na kůži všude možně po těle svědící štípance.

Koho někdy nenapadlo, že by bylo nejlepší, kdyby komáři vůbec neexistovali. A bylo by to nejlepší? Pro nás určitě! Ale co pro přírodu? Mám zkušenosti, že příroda je moudrá a dokonalá a nic v ní není jen tak, vše, co v ní existuje, má svůj nezastupitelný význam. A tak to je i s komárem.

V tomto dvoudílném komářím seriálu se zkusíme podívat na život komára z jeho perspektivy. Netvrdím, že pak budeme mít jeho bodance v oblibě nebo budeme setkání s ním vyhledávat, ale zaručeně pochopíme, že má na světě své nezastupitelné místo a občasné svědivé pupínky, kterými ozdobí kůži na našem těle, budeme vnímat jako nutné zlo.

Ani já, přestože se považuji za milovníka zvířat, při přímém setkání s komářími samičkami příliš nejásám. Většinou se totiž jedná o setkání tělo na tělo, po němž mi na kůži zůstanou nepříjemně svědící zarudlé pupínky. Kdo by se radoval, když se na něj s pištěním sesype roj po krvi lačnících samiček komárů. Leda blázen, možná že tací masochisté mezi námi také existují, jen já osobně žádného neznám.

Dovolená s komáry

Letos jsem právě takové setkání přes kůži zažila na dovolené. S rodinou jsme se utábořili s naším obřím stanem v campu Apollo, nacházejícím se na území Lednicko-valtického areálu na jižní Moravě. A právě zde, vzhledem k blízkosti lužních lesů, se komárům letos ve vlhkém teplém klimatu náramně dařilo, a tak se zde přemnožili.

Ráno a večer jsme se řadě čerstvých vpichů při pobytu venku nedokázali ubránit. A i přes den nebylo radno se dlouho zdržovat na zastíněném místě, nedejbože, aby se toto útočiště před parným sluncem nacházelo poblíž vody, a tím myslím i drobnou kaluž.

Člověk byl nucen volit mezi vysušením na slunci nebo pobodáním v chládku. Po nějaké době jsme si na tento fakt sice zvykli, ale i tak jsme se snažili komářím štípancům vyhnout. Ovšem marně, neboť se zdálo, že si z repelentu nic nedělají a ani dlouhý rukáv či nohavice vždy jako ochrana neposloužily.

Jednu věc jsme ale vychytali dobře!

Stan jsme úzkostlivě zapínali při každičké jeho návštěvě a snažili se do něho zavítat, jen když to bylo opravdu nutné. K radosti nás všech se nám podařilo nevpustit za celý pobyt v této oblasti do ložnice stanu ani jedinou komáří samičku, takže alespoň v noci jsme měli klid (když nepočítám běžný ruch v kempu, který zná každý, kdo tráví svou dovolenou pod stanem). Ale i navzdory komárům jsme si dovolenou skvěle užili.

A jak to vnímají komáří samičky?

No tak nějak takhle vnímá situaci oběť, v tomto případě člověk, ale jak to má komáří samička? Pokud se domníváte, že nás bodá, aby nám se zlomyslnou radostí znepříjemnila letní večery, jste vedle jak ta jedle! Pro komáří samičku je sání naší krve životně důležité. Bez této životadárné tekutiny by totiž vajíčka, jež nosí ve svém lůně, neměla šanci dozrát.

Jako vždy v přírodě existují  i v tomto případě výjimky, jedná se o „zázračné“ samičky, které se obejdou v případě nutnosti i bez krve!

Ty ale dnes nejsou na pořadu dne. Nyní vás tedy zvu nahlédnout do světa komáří samičky komára pisklavého. Bude se nám o ní hovořit lépe, protože si přednostně vybírá oběti z ptačí říše.

Komářice pisklavá

Samička komára pisklavého se před hodinou namáhavě vysoukala ze své kukly a nyní ji bylo konečně umožněno roztáhnout křídla a poprvé vzlétnout. Celý svůj dosavadní život zatím strávila ve vodě.

Vylíhla se z vajíčka do podoby šedavé, beznohé asi 10 mm dlouhé larvy. Jejím dětským hřištěm se stala drobná kaluž u cesty, kde trávila čas spolu se svými sourozenci šikmo zavěšena těsně pod vodní hladinou pomocí dýchací trubičky vycházející z jejího předposledního zadečkového článku.

Pomocí této dýchací trubičky, propichující vodní blanku, pak dýchala stejně jako její ostatní sourozenci vzdušný kyslík. Jakmile ale komáří larvičky někdo vyrušil, bleskurychle mrskavými pohyby unikly ke dnu, kde se cítili ve větším bezpečí.

Když nastal čas larvička se zakuklila. Stala se z ní kukla řečená „pohyblivá“, což není v hmyzí říši zase tak běžná záležitost. Pokud byl vzduch čistý a nehrozilo žádné nebezpečí poklidně spočívala zavěšená na vodní hladině. Stačil však náznak ohrožení a kukla rychlými veslovitými pohyby zadečku unikla na bezpečnější místo.

No a před hodinou se samička konečně vyklubala a poprvé vzlétla. Její první starostí teď bylo, vyhledat nějakého nápadníka. A ejhle hned ve stínu nejblíže stojícího stromu uviděla celý roj rozvášněných chlapíků. Bez váhání se k nim rozletěla. Všichni ji okamžitě obklopili a každý se s ní chtěl kamarádit. Samička obdivovala jejich dlouhá keříčkovitě rozvětvená tykadla, protože sama taková nevlastnila.

KOMÁŘÍ SAMEC s rozvětvenými tykadly

Samci však neměli svá rozvětvená tykadla jen tak na ozdobu, základní článek těchto tykadel byl ztlustlý a ukrýval speciální smyslový orgán, díky němuž samci dokázali rozpoznat samici i po slepu. Cítili pomocí něho totiž tón pohybu křídel samičky, který byl nižší než ten, co vydávají samci.

Když byla vajíčka nacházející se v samiččině bříšku oplodněna, čekal naší budoucí maminku nelehký úkol. Aby vajíčka mohla dozrát, bylo nutné, aby samička vyhledala nějakého teplokrevného živočicha, nejlépe ptáka, a dala si ke svačině trochu jeho krve.

Když se jí po drobných útrapách podařilo vypátrat vhodného adepta, vysunula ze svého korytovitě vyhloubeného spodního pysku svůj dlouhý bodavý sosák, složený ze šesti velmi tenkých bodavých štětin, který měla až do této chvíle ukrytý. Nabodla pomocí tohoto dokonalého brčka cévu své oběti, vstříkla do krve protisrážlivou látku a s chutí se napila čerstvé krve.

Když měla bříško úplně naplněné, což ostatně netrvalo příliš dlouho, opustila místo svého působiště a zanechala nebohého ptáka jeho svědivému osudu.

KOMÁŘÍ VAJÍČKA

Vajíčka v jejím lůně dozrála a nastal ten správný čas, aby nalezla vhodnou vodní plošku, kam vajíčka naklade. Zalíbila se jí malá luční tůňka, a právě do ní nakladla svá vajíčka. Když odlétala zůstalo po ní na vodní hladině asi 400 vajec nahloučených do asi 10 mm dlouhého člunkovitého útvaru. Splnila tak svůj životní úkol a dál už o ní nikdo více neslyšel.

Proč se nestat dobrovolným barem?

Tak, co vnímáte teď komáry trochu jinak, když jste měli možnost vidět život z jejich pohledu? Já rozhodně ano, i když musím přiznat, že ani tak jim nehodlám dobrovolně stát otevřeným barem. Člověk by i mávnul rukou nad tou troškou krve, kterou jim věnuje, možná by nějak přežil i to nepříjemné svědění, horší je ale fakt, že komáři jsou přenašeči řady nepříjemných onemocnění. A právě o nich si budeme povídat příště.

V druhém dílu tohoto komářího seriálu se také zaměříme na zodpovězení nejčastějších otazníků, které vás při pomyšlení na komáry napadají. Mrkneme se i na to, jakým způsobem bychom mohli eliminovat komáří útoky, a hlavně společně zkusíme vypátrat, zda je existence těchto malých upírků vůbec k něčemu dobrá. Nebo snad vznikli jen nedopatřením přírody? Uvidíme příště.