Kterak hmyzí kamarádi pomohli jablůňce a celé zahradě

Na okraji malého městečka se rozprostírala zahrádka a na té zahrádce rostla jablůňka. Jablůňce se na zahrádce dobře dařilo. Stála na místě, kde na ní celý den svítilo sluníčko. Půda, v níž se pevně držela svými kořeny, byla vždy dostatečně vlhká, ani málo ani moc, prostě tak akorát, aby jablůňka nikdy nemusela trpět žízní.

Jablůňka měla, co potřebovala, a tak byla každý rok obsypána překrásnými červeňoučkými a slaďoučkými jablíčky. Babička s dědečkem, co jim zahrádka patřila, si na jablíčkách rádi pochutnávali. Babička uměla péct ten nejlepší jablečný závin v kraji. Jejich vnouček Karlík se po něm vždy oblizoval až za ušima.

Na jaře, když jablůňka rozkvetla, dědeček rád sedával na lavičce u jejího kmene a poslouchal, jak to v koruně nad ním hučí. To měly včelky plné ruce práce, aby nasbíraly dostatek pylu a především nektaru, na tvorbu vám jistě dobře známého slaďoučkého medu, který jim pak sloužil jako zásoba potravy na zimu. Zároveň tím jablůňce prokazovaly významnou službu, protože ji opylovaly.

Jenže jednoho jara se počasí pokazilo a nechtělo se vůbec umoudřit. Několik týdnů bylo zataženo, chladno a často pršelo. Včelám, které jiné roky pilně sbíraly pyl a nektar, se vůbec nechtělo opustit teplý a suchý úl. Ne, že by byly tak líné a neuvědomovaly si důležitost sběru potravy do zásoby a také na krmení svých larvích dětiček, úl však postihla kromě nepříznivého počasí ještě jedna katastrofa.

Většina včel onemocněla, a tak se o ně ty zdravé včelky musely postarat. Neměly tedy času nazbyt a navíc se bály, že by v chladném počasí také onemocněly.

Den za dnem ubíhal a včely nepřilétaly. Jablůňka i dědeček již začínali mít obavu o letošní úrodu. Zdalipak se vůbec nějaká jablíčka na podzim na jablůňce objeví. Jednoho dne, když zase dědeček u jablůňky vyhlížel včelky, uslyšel zvláštní bzučení.

Bylo potichounké! Dědeček si zprvu myslel, že mu jen zvoní v uších. Ale ne! Opravdu tu něco bzučí! Pozorně se zadíval do koruny a spatřil ji. U jednoho květu poletovala včelka. Byla trochu jinačí než včela medonosná, ale byla tu a sbírala pyl.

Večer dědeček o tom zázraku vyprávěl svému vnoučkovi Karlíkovi, a ten se rozhodl, že tomu všemu přijde na kloub. Karlík každý den hlídkoval u jablůňky, zda včelka přiletí. A skutečně se každý den dočkal. Na včelku bylo spolehnutí, vždy přiletěla. A světe div se, po pár dnech jich tu bylo víc!

Ne tak moc, jako když je za slunných jarních dní strom obsypaný včelami medonosnými. Ale zase se zdálo, že jsou pracovitější. Za stejnou dobu dokázaly opylit až 10x více květů než dělnice včely medonosné! Vzrostla tak naděje, že stihnou květy opylit včas i přesto, že jich pracuje méně.

Byly si podobné, při pozorném sledování bylo však jasné, že jsou sice příbuzné, ale nepatří do stejné rodiny. Některé tyto zvláštní včelky měly odlišný způsob sběru pylu než včely medonosné. Ty, jak známo pyl sbírají do košíčků, který držívají ve třetím páru svých nohou.

Karlík se musel usmívat, když viděl, jak si nové včelky při sběru pylu počínají. Některé z nich vypadaly při této činnosti docela komicky. Zdálo se, jako by plavaly mezi pylovými tyčinkami květů a vrtěly u toho zadečkem. Včelky totiž měly na bříšku speciální kartáček, kterým pyl sbíraly.

Po čase se Karlík rozhodl, že bude včelky sledovat, kam s pylem létají. Vybral si vždy jednu včelku a tu bedlivě pozoroval. Když pak s pylem odlétala od jablůňky, snažil se ji stopovat. Nebylo to ale nic jednoduchého, některé včelky byly opravdu malé a neztratit je z dohledu vyžadovalo bystrý zrak, jiné byly zase velmi rychlé.

Často se stalo, že včelka uletěla nebo se mu někde cestou ztratila z očí. Karlík byl však vytrvalý, a tak se mu podařilo několik včelek doprovodit až k jejich domovům.

Zjistil pozoruhodnou skutečnost. K jeho překvapení včelky nelétaly do žádného úlu nebo společného hnízda. Každá včelka bydlela sama ve svém vlastním bytečku. Začal jim tedy říkat „včelky samotářky“.

Jedna včelka měla domeček vyhrabaný v zemi. Na polní cestě ji viděl zalétnout do jakési malinkaté krtičinky, jednalo se o kopeček hlíny s otvorem uprostřed. Další zalétla do škvírky mezi cihlami u starého zahradního domku na sousedově zahradě. Jiná měla svůj domeček v otvoru v hliněném svahu na břehu potoka. Další se zabydlela v dutince starého stromu. Jedna dokonce sídlila v dutém rákosovém stéblu u břehu vesnického rybníčka.

Karlík byl ohromený nápaditostí včeliček, kde všude jsou schopné si vybudovat svůj domov.

Během zimy, kdy včely nelétaly a příroda odpočívala, aby nabrala dostatek sil do nového jara. Pečlivě si zaznamenával do speciálního zápisníku vše, co o tomto pozoruhodném hmyzu zjistil. Kreslil si obrázky jednotlivých druhů včel a jejich příbytků, přemýšlel, jak asi žijí a proč jsou stále tak samy. Těšil se na jaro, kdy se s nimi opět setká.

Nakonec se jara skutečně dočkal. Bohužel se ale opakovalo nepříznivé počasí jako loni. Včely medonosné létaly jen ve dnech, kdy bylo počasí lepší, jinak zůstávaly zalezlé ve svých úlech. Když nebylo počasí nic moc, hlídkoval Karlík u jablůňky a vyhlížel „samotářské“ včelky.

Letos jich ale přilétalo příliš málo a spousta květů zůstala neopylena. Jablůňka byla smutná, protože bylo jasné, že letos na podzim bude mít jen málo jablíček. Karlík si lámal hlavu, co se s včelkami stalo. „Proč jich letos přiletělo tak málo?“ Rozhodl se, že té záhadě musí přijít na kloub!

Napadlo ho zajít se podívat na místa, kde včelky loni bydlely. S hrůzou zjistil, že většina domečků byla opuštěná a zničená. Dříve krásně hliněná polní cesta byla nyní pokryta asfaltem. Břehy potůčku byly zpevněny betonem. Starý vykotlaný strom plný dutinek a škvír, kde kromě včelek bydlela ještě v minulém roce spousta různých živočichů, byl pokácen a jeho dřevo bylo spáleno.

Ze sousedovy zahrady zmizel cihlový zahradní domek a na jeho místě nyní stál nevzhledný moderní altán, naprosto „dokonalý“, bez jediné dutinky či škvírečky. Rybníček byl také upraven a všechno rákosí bylo vytrháno. Teď již bylo Karlíkovi vše jasné. Vždyť ty chudinky včelky nemají kde bydlet! „S tím se musí něco udělat!“, rozhodl se rázně.

Doma vše svěřil dědečkovi. Dědeček hned souhlasil, že mu pomůže. Vzal z poličky klíče od dílny a zanedlouho se již po okolí rozléhalo bouchání, vrtání, řezání a všemožné další zvuky naznačující usilovnou a pečlivou práci. Jablůňka kroutila hlavou a byla velice zvědavá, co to tam Karlík s dědečkem v té dílně dělají. Netrvalo to ani příliš dlouho a mistři řemeslníci vynesli své dílo na světlo boží. Přesněji řečeno na zahradu.

„Co to jenom je?“, poulila jablůňka oči. Přiletěli se na to podívat i zvědaví vrabčáci. Jednalo se o jakousi zajímavou dřevěnou stavbu. Dědeček s Kájou postavili svůj výtvor do rohu zahrady. Teď už si ho mohli všichni důkladně prohlédnout.

Vypadalo to jako takový zvláštní dřevěný domeček, trošku připomínající speciální dětskou stavebnici. Byl vystavěn z dřevěných dílů naskládaných na sebe. Každý dřevěný plát byl opatřen několika do hloubky vyvrtanými otvory. Při bližším prozkoumání bylo patrné, že mají otvory různý průměr. Domeček byl navíc opatřen krásnou dřevěnou střechou dobře zabezpečenou proti provlhnutí.

Karlík si všiml, jak nad tou stavbou jablůňka i zvířátka z okolí kroutí hlavičkami, a tak jim to prozradil: „To je hmyzí hotel.“ „Hmyzí hotel? To slyším poprvé! A co to má být?“, zajímala se jablůňka.

„Je to vlastně domeček pro naše hmyzí kamarády. Všiml jsem si, že je letos samotářských včelek málo, a když jsem zkoumal, co se stalo. Zjistil jsem, že jejich domečky a místa, kde si je rády stavějí, jsou zničená. Nemají kde bydlet a kde vychovávat své děti. Tak jsme s dědečkem postavili tento hmyzí hotel, aby se včelky a další hmyzí přátelé na naši zahradu zase vrátili.“, objasnil jí to Kája. Všichni se radovali, jaký skvělý nápad Kája měl.

Nejvíce nadšené byly ale včelky samotářky. Které se tu hned začaly zabydlovat. Letos jich bylo bohužel málo, protože málo z nich bez domečku přežilo minulou zimu. A tak letošní úroda jablek na podzim byla jen skromná a moc štrůdlů babička letos upéct nemohla.

Ale hned dalšího jara se zpráva, že na zahradě u dědečka a Kájíka stojí hmyzí hotel, rozšířila do širokého okolí a hotel brzy osídlila spousta různých druhů samotářských včelek i jiného hmyzu.

Usídlily se zde i čmeláci, zlatoočky, pestřenky, slunéčka sedmitečná, různé druhy kamarádských vos, motýli nebo třeba škvoři. Někteří obyvatelé hotelu opylovali stromy, jiní zase zbavovali zahrádku všemožných hmyzích „škůdců“. Zahrádka byla krásná a veselá. Plná života.

Květinky kvetly, stromy dávaly hodně ovoce a babička se radovala, jak jí na zahrádce krásně roste zelenina. Taky se divila, jak je možné, že letos na zahrádce nenachází téměř žádné mšice. Jablůňka byla nadšená dvojnásobně, nejen že byla včas opylovaná, ale dokonce ji škvoři a zlatoočky zbavili nepříjemných svilušek, které jí každý rok trápily a znepříjemňovaly jí život.

A to vše byla zásluha hmyzích kamarádů, kteří se tímto způsobem odvděčili Kájíkovi a jeho rodině, za to, že jim pomohli najít domov.

A tak i v této pohádce vše nakonec dobře dopadlo. Dokonce i vy můžete na svých zahrádkách postavit domov hmyzím přátelům a radovat se z jejich přítomnosti. A nemusíte se bát, většina včelek žihadlo nemá, anebo ho mají jen malé, a nedokázalo by probodnout vaši kůži. Navíc je většina obyvatel hmyzích hotýlků přátelská a mírumilovná.

Tak poproste dědečka nebo tatínka, aby vám pomohli postavit váš vlastní hmyzí hotel. Pak už můžete pozorovat, kteří hmyzí přátelé se vám v něm zabydlí. I vaše maminka jistě ocení vzkvétající zahrádku. Držím vám palce, ať se vše dobře povede a ať máte brzy i vy spoustu nových hmyzích kamarádů.

TRAMTADADÁ! Pohádka má pokračování! Více se dozvíte ZDE!

"Pomáhám lidem s pomocí lesní moudrosti znovu nalézt vnitřní klid a ztracenou životní sílu."Můj příběh si přečtěte tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.