MŮJ PŘÍBĚH

Jmenuji se Jana Machková a nadevše miluji přírodu.

Díky rodičům a dědovi jsem zažívala propojení s přírodou již od útlého věku. S postupem let se můj vztah k přírodě, a především k lesu prohluboval, takže pro mě byla jasná volba vystudovat Systematickou biologii a ekologii na VŠ, poté jsem pracovala v ochraně přírody a následně i jako lektorka ekologické výchovy.

Můj vstup na tento svět však nebyl nikterak jednoduchý a já si prošla mnoha hlubokými propastmi a tmavými údolími, než jsem se dostala tam, kde jsem dnes. A mohu upřímně říci, že notný kus cesty mám ještě stále před sebou. I přesto jsem ale na své dosavadní pouti životem prožila věci, které mi posloužily jako důležité životní lekce pro můj rozvoj.

Díky zkušenostem, které jsem po cestě posbírala, si troufám tvrdit, že dokážu pomoci lidem, kteří se nachází na počátku podobné cesty, nebo jsou na své cestě dál od cíle než já.

Moc bych si přála, aby můj příběh, byl inspirací vám, co jste se rozhodli, dojít ke svému vysněnému cíli a nepodlehnout cestou nástrahám a třeba se i tisíckrát zvednout ze dna, ale prostě to nikdy nevzdat.

Svůj příběh nyní vyprávím právě vám.

Narodila jsem se předčasně, takže jsem hned z maminčina luna putovala do inkubátoru, kde jsem si v osamění vybrečela tříselnou kýlu. Maminka mě nikdy nekojila a jako malá jsem byla často nemocná. Byla jsem velmi citlivé dítě. Moje maminka ani babička neměly příliš vysoké sebevědomí a tento vzor na mě svou výchovou přenášely.

Není tedy divu, že jsem na ZŠ neměla moc přátel. Byla jsem zakřiknutá a díky své cílevědomosti i hodně pilná žačka, paličatost hodná berana mi zase bránila stát se jednou z davu, a proto jsem odmítala přijímat některá pravidla naší třídy, jako třeba chodit pouze v černém oblečení.

Má odlišnost nakonec vyústila v osmé třídě v šikanu od spolužáků.

V té době mé již tak nízké sebevědomí kleslo pod bod mrazu. Styděla jsem se o tom povědět doma. Nic jsem neřekla ani své sestřičce, která byla v té době mou jedinou přítelkyní, jenže ona sama byla v kolektivu milovaná, a já se vůči ní cítila trapně. Možná jsem se i bála, že nakonec i ona pozná, že jsem divná a k ničemu, a přijdu i o ní.

Potřebovala jsem se ale někomu se svým trápením svěřit, a tak jsem si psala deníček. To mi ale nestačilo, hledala jsem lásku, pohlazení, pochopení a možná i ujištění, že nejsem tak hrozná. Toužila jsem po kladném přijetí od okolí a vlastně i od sebe samé. Neboť já sama jsem se již dávno odsoudila.

Postupně jsem ztrácela smysl života a začala pomýšlet i na sebevraždu.

Vzpomněla jsem si na útlé dětství, kdy jsem se cítila dobře právě v přírodě.

Začala jsem tedy tajně utíkat do polí, luk a strání. Zde jsem začala nacházet přesně to přijetí a pochopení, které jsem tak zoufale hledala. Tyto kratičké momenty, kdy jsem se dostávala do lesa, pro mě byly vzpruhou, balzámem na mou pochroumanou psychiku.

A dnes vím, že jsem toto drsné období přežila jen díky lesu. Byl to ale jen začátek mé cesty. To nejhorší mělo teprve přijít.

S přechodem na gympl jsem přestala mít čas chodit do přírody.

Toužila jsem být dokonalá, protože jsem si myslela, že jedině tak mohu získat lásku od svého okolí. Byla jsem vyloženě studijní typ, ale kvůli nízkému sebevědomí jsem se učila jako magor a veškeré učivo si opakovala do zblbnutí, protože jsem nevěřila tomu, že už to dávno umím i pozpátku.

Začala jsem vnímat, že jsem opět jiná, všichni se chodili bavit a užívali si mládí, jen já seděla stále doma nad knihami.

Vysvětlení bylo jasné, jsem hrozná, nemožná, nikdy neuspěju, nikdy si nenajdu své místo v životě. Začala jsem se nenávidět a nenáviděla jsem i svůj život, který mi vůbec nedával smysl.

Má sebenenávist přešla do sebedestrukce a vyústila až v závažné psychické onemocnění, které se stalo nedílnou součástí mého života na mnoho dalších let.

Po vystudování VŠ jsem si začala hledat práci, ale vzhledem k mé psychické chorobě to nebylo příliš jednoduché. Většina mých pracovních snah skončila neúspěchem. Schopná jsem byla, ale psychická nemoc mi vše vždy nakonec pokazila a vrátila mě opět domů k rodičům a na úřad práce.

Tou dobou jsem ale opět začala více chodit do přírody, což mi, aniž bych to v té době tušila, pomáhalo se na tom mém dně úplně neutopit.

Výpravy do lesa jsem konala tak často, jak to jen šlo, ale většinou jsem zde běhala, neužívala jsem si krajinu a její nádherné scenérie, potřebovala jsem se někde vybít. Dělalo mi to dobře. Pořádně se unavit a tím se umrtvit, abych nemusela myslet na to, jak jsem neúspěšná a nemožná.

Pak se objevila práce v pobytovém středisku ekologické výchovy, kde jsem měla působit jako lektorka, znamenalo to ale odstěhovat se od rodiny, sama, až do vzdálených Jeseníků.

Bylo to velmi těžké rozhodnutí. Uspěji tentokrát?

Bylo náročné zde najít bydlení, ale nakonec budoucí kolega našel byt k pronájmu a hledal spolubydlící. Sebrala jsem odvahu a odjela za prací.

Zpočátku jsem byla nadšená, práce s dětmi mě bavila a přinášela mi uspokojení a pocit, že konečně dělám něco smysluplného. Jenže …

Bylo náročné začlenit se mezi ostatní zaměstnance, kteří již byli sehraní a nezdálo se, že by mezi sebe chtěli přijmout někoho dalšího. Byla jsem dost sama, ale zvládala jsem to, pak se ale postupně objevila šikana ze strany kolegy, se kterým jsem zároveň bydlela a byla na něm závislá i co se týče dopravy do zaměstnání.

Ničil mě velice nenápadně, zato soustavně. Psychicky. Bral mi i nápady, které si přivlastňoval.

Přestala jsem tu být šťastná, postupně jsem se opět psychicky propadala a mé sebevědomí klesalo, což se projevilo i na mé práci, kde jsem byla nesoustředěná a nedokázala v prostředí práce vůbec nic vymyslet.

Pracoviště i mé bydliště bylo obklopeno lesy, kam jsem začala opět v každé volné chvilce unikat. A to mě nejspíš zachránilo.

Znovu jsem si uvědomila svou sebehodnotu a učinila zásadní rozhodnutí. Už si nenechám od nikoho ubližovat, už nedovolím nikomu, aby mě srážel, zadupával do země a manipuloval se mnou.

Sebrala jsem tedy poslední zbytky odvahy a promluvila si s vedoucí. Vyjádřila pochopení, ale bála se kolegu vyhodit, tak jsem odešla já.

Vrátila jsem se opět domů, ale tentokrát jsem se necítila jako poražená nula, tentokrát jsem i přes ztrátu práce zvítězila, protože jsem se za sebe poprvé v životě dokázala sama skutečně postavit.

Začala jsem pravidelně chodit od lesa na několik hodin denně.

Napojovala jsem se na rytmus přírody, na dech lesa. Postupně jsem odhalovala nejen přirozené zákonitosti přírody, ale hlavně samu sebe.

Začala jsem se skrze klidné a bezpečné lesní prostředí napojovat na univerzální vědomí a byla jsem schopna získat odpověď na každou svou otázku.

Les se stal mým skutečným přítelem a já si do něho začala chodit nejen pro obejmutí, pochopení, odpovědi ale i pro inspiraci. Les mě zatím nikdy nezklamal.

Jsem přesvědčená o tom, že nebýt lesa, byla bych dnes stále nesebevědomou, všemi šikanovanou a ovládanou nickou, která neví, co od života chce, a hlavně vůbec neví, kdo skutečně je.

Něco se změnilo?!

Návrat ke mně samotné a k v dětství ztracenému sebevědomí a sebehodnotě přišel tak nenápadně, že když jsem si jednoho dne tento posun uvědomila, divila jsem se, kde se to vzalo.

Pak jsem začala sledovat, co v lese dělám a na základě toho jsem vypracovala metodu, která věřím může pomoci mnohým lidem, kteří trpí podobnými problémy, jako kdysi já.

Následně jsem s nadšením zjistila, že na podobné věci jako já sama přišli i vědci v Americe (Lesní terapie), Japonsku (Šinrin-joku) a Finsku (Lesní mysl).

Proto jsem neváhala a přihlásila se do instruktorského kurzu Lesní mysli, založeného na Finské metodě, abych získala certifikát a stala se tak skutečně pravomocnou k pomáhání skrze les a pobyt v něm.

Dnes s odstupem času jsem za všechny životní lekce vděčná, protože díky nim nyní mohu pomáhat lidem a obohacovat tento svět. Můj život konečně dává smysl.

Mám své vlastní zkušenosti a svou vlastní cestu, a zároveň jsem certifikovanou odbornicí. Jsem připravená být vám průvodkyní na té vaší cestě ke svobodě, splynutí s přírodou a navrácení se k přirozenosti a sobě samým, k dokonalému zdraví a vnitřnímu klidu.

Všichni, kdo máte odvahu se na cestu zpět domů vydat, jste vítáni a já i les uděláme vše proto, abyste brzy dosáhli svého vytouženého cíle.

Děkuji vám, že jste ochotní to pro sebe udělat, vydat se do neznáma, abyste znovu objevili to, co si uvnitř sebe nosíte celý svůj život.