Virová pohádka

Milé děti, dneska si budeme povídat pohádku o takových zvláštních stvořeních, která s námi od nepaměti obývají společně planetu Zemi. Jsou to tvorečkové malilinkatí a pouhým okem je spatřit nemůžete. Abyste si je prohlédly, potřebovaly byste velmi dobrý mikroskop.

O kom že si to tedy budeme povídat? Pohádka bude o virech. Teď vidím, že se někteří ošklíbáte. Proč? Vnímáte viry jako zlé? Tak si nejdříve poslechněte pohádku, a teprve pak se rozhodněte, jestli vám připadají zlí nebo hodní?

Já si myslím, že nejsou ani takoví ani makoví! Prostě jsou a z jejich pohledu nedělají nic špatného. Však uslyšíte sami. Tak se utište a poslouchejte! 😉

Chřípkova životní mise

Byl jednou jeden vir, který se jmenoval Chřípek. Zrodil se v jedné buňce spolu se spoustou dalších sourozenců. Byl velice hubený, tak hubený jako párátko. Dokud přebýval ve své rodné buňce byl v bezpečí, ale když nastal okamžik, kdy se měl se svými sourozenci vydat na dalekou cestu za vlastním životem, musel své křehké tělíčko nějak chránit.

Zabalil se tedy celý do ochranné kombinézy, která byla vytvořená velmi speciálními bílkovinami. Když si kombinézu oblékl, vypadal trochu jako vesmírný astronaut. Tento zvláštní oděv mu sloužil jako takové brnění, kterým k němu nemohlo proniknout žádné nebezpečí. Však byl také vybaven tím nejdůležitějším, co jen mohl v sobě ukrývat. Jeho vychrtlé tělíčko obsahovalo informaci, díky které bude moci, až nastane ten správný čas, nechat vzniknout své vlastní děti.

To bychom ale příliš předbíhali, vraťme se pěkně na začátek. Nastal tedy okamžik, kdy si všichni sourozenci oblékli své ochranné kombinézy a začali chvatně opouštět svůj domov. Spěchali vstříc novému dobrodružství, tak překotně, že byl jejich tlak na stěny buňky tak silný, že to chudák buňka nevydržela a praskla. Všichni se s jásotem vysypali do volného prostoru. Byli obrovitánsky zvědaví, jak vypadá svět venku! Všechno bylo nové a jiné.

Někteří sourozenci se rozhodli zabydlet v buňkách hned vedle té jejich rodné, nyní prasklé buňky. Ale ti odvážnější se rozhodli prozkoumat svět, který je tam venku, mimo tělo jejich hostitele. Měli velkou kuráž! Byla to totiž velice nebezpečná cesta. A spousta z nich na ní zahynula. Čekalo je nebezpečné, nehostinné prostředí venkovního světa, a navíc jeden velmi těžký úkol.

Jaký? Museli se včas dostat do těla nového hostitele a v tomto těle si musel každý mladý vir nalézt svou buňku, která mu poslouží jako prostředí vhodné k založení jeho vlastní rodiny.

Chřípek patřil mezi ty odvážnější z virových sourozenců. S pár dalšími odvážlivci se tedy vypravil do pusy svého hostitele, a když pak človíček kýchnul, nasedl na jednu z kapek tohoto mohutného kýchance a na ní, jak v závodním autě, svištěl vzduchem.

Měl štěstí, člověk si nezakryl ústa kapesníkem, a tak kapka z jeho kýchance neskončila svou pouť v nehostinné poušti na povrchu kapesníku, ale k radosti Chřípka přistála přímo poblíž rtu jiného človíčka. Když se pak nešťastník mimoděk olízl, přeskočil pohotově na jeho jazyk a nasedl zde na slinu. Pak už jen stačilo, aby človíček polkl a milý Chřípek se, jak po tobogánu, dostal rychlostí blesku do krku. Zde si začal hledat svou buňku.

Najednou se vyděsil: „Že já, hlava děravá, jsem si doma zapomněl klíč!“ Nemusím vám asi vysvětlovat, že to by byl jeho konec. Vrátit se pro klíč neměl kam, když jeho rodná buňka praskla, a navíc byla daleko v těle předchozího hostitele.

Chřípkův další život byl odměřován vteřinami, pokud se včas nedostane dovnitř nějaké vhodné buňky, obránci těla jeho nového človíčka hostitele ho objeví a zlikvidují. Nervózně prohledával kapsy své kombinézy. „Uff, tady jsou!“, znatelně se mu ulevilo. Klíč našel, takže zbývalo jen nalézt buňku, do jejíhož zámku klíč zapadne.

Snažil se zastrčit klíč do zámku buňky stojící hned před ním. Nic! Vyzkoušel sousední buňku. Zase nic! Konečně! Třetí zámek byl ten pravý. Klíč do něho perfektně zapadl, Chřípek s ním s lehkostí otočil a dveře jeho nového domova se otevřely. Právě včas! Zrovna se blížila strážní hlídka človíčkova těla.

„Uff, to bylo o fous“, vydechl Chřípek, bez váhání vstoupil do buňky a hned za sebou rychle zabouchl dveře. Nyní měl dost času si svůj nový domov pořádně prohlédnout. Dokázal to, přežil všechna nebezpečí, která na viry venku číhala, a navíc se mu podařilo najít si svou vlastní buňku, která se mu tuze líbila.

Když se tedy rozhodl, že tato buňka je přesně tím místem, kde chce nechat dát vzniknout svému potomstvu, běžel rychle ke dveřím, dal na ně cedulku s nápisem: „Zde bydlím já!“ a potom je pečlivě zamkl na sedm západů. To, aby byl se svými budoucím dětmi v bezpečí a aby mu do nového domova náhodou nevnikl nějaký nezvaný host. Kdyby totiž zapomněl dveře zamknout, mohlo by se stát, že si bude buňku chtít zabrat jiný vir. Co kdyby ho třeba vyhnal? Ale bylo zamknuto, takže se teď Chřípek mohl soustředit na své množení.

Přesunul se tedy k hlavnímu řídícímu centru buňky. Uprostřed buňky stál ten nejdůležitější úřad, něco jako buněčný královský hrad, kde sídlila královna DNA. Chřípek vstoupil do tohoto hradu jménem Jádro, pronik až do audienčního sálu a zde spatřil samotnou krásnou DNA.

Poklonil se a začal DNA pochlebovat a lichotit. Chválil jí její království, pořádek, který v něm vládne, poslušné poddané enzymy, její vladařské schopnosti a nezapomněl se kulišácky zmínit o její nevídané kráse, což dozajista potěší každou slečnu. Lichotník byl tedy skutečně nadaný! Kdo ví, kde se tomuto umění naučil?

DNA zčervenala a celá omámená jeho medovými řečmi udělala, co mu na očích viděla. Chřípek jí nenápadně mezi řečí poprosil, aby mu mnohonásobně namnožila jeho geny. Začaly tak postupně vznikat Chřípkovi děti.

Pak ještě DNA přesvědčil, aby poslala vzkaz do bílkovinové továrny Ribozom, aby zde dětem vytvořili ochranné proteinové kombinézy. Spěšný posel donesl urgentní vzkaz i do továrny Endoplazmatické retikulum, kde dětem vyrobili spoustu klíčů, aby si pak mohly jednou odemknout dveře svých nových domovů. Královna DNA, stále ještě omámená Chřípkovým kouzlem, dělala poslušně vše, co jí Chřípek našeptával.

Brzy byla celá buňka zaplněná Chřípkovými dětmi. Když byly všechny virové děti dostatečně vyzrálé, Chřípek je, jakožto správný svědomitý rodič, poučil o tom, co je životním cílem každého viru. Povyprávěl jim, jak se mají ve světě, potom co opustí tuto svou rodnou buňku, chovat, a vylíčil jim podrobně, jaká nebezpečí na ně venku číhají.

Po absolvování tohoto důkladného školení si oblékly virové děti své kombinézy a vydaly se na svou cestu k nalezení své vlastní buňky. Vyhrnuly se ven stejně nedočkavě jako tenkrát Chřípek a jeho sourozenci. Takže i oni svým neopatrným chováním způsobily, že buňka praskla. Už bylo pozdě, když DNA pochopila, že ji Chřípek jen zneužil k namnožení svých genů, aby pak jeho potomci celé její království zničili!

Asi vás zajímá, co se stalo s Chřípkem?! Ten v podobě svých potomků, kterým předal své geny žije dál! Množí se a šíří na další neopatrné člověčí hostitele, kteří nedodržují základní hygienické zásady. Nové a nové viry přeskakují z jednoho človíčka na druhého. K šíření jim napomáhají především ti lidičkové, kteří si pořádně nemyjí ruce mýdlem a kašlají i kýchají okolo sebe, aniž by si svá ústa zakryli kapesníkem.

A na závěr pohádky mám pro vás otázku k zamyšlení! Co vy? Pomáháte virům v jejich šíření, nebo se chováte zodpovědně a chráníte sebe i své kamarády před virovým onemocněním?