Dva bojovníci

Dnes to již vypadalo, že se do lesa nedostanu, ale naštěstí se okolnosti vyvrbily správným směrem, a tak se mi podařilo si chvilku času přece jen vyšetřit. Však to znáte, když se chce všechno jde a čas na to, co máme rádi se vždycky najde. Vylétla jsem z domu trochu ve spěchu a s divným tušením, že dnes se přihodí něco zvláštního.

Nečekaná podívaná

Zamyšleně si to štráduji po lesní pěšince, když náhle zaznamenám poměrně hlasité šustění suchého loňského listí, které pokrývá lesní půdu pod mohutnými buky. Ozývá se také hlasitý dupot. Otočím hlavu ve směru zvuku! A tu se před mými zraky objeví pozoruhodný výjev.

Dva srnci se tu přetahují svými parohy. Rozběhnou se proti sobě. Buch! Narazí hlavami, zaklesnou parohy do sebe a tlačí vší silou proti sobě. Připomínají mi dva zápasníky v ringu snažící se jeden druhého vytlačit z naznačeného obdélníku, aby mohl rozhočí odpískat konec a vyhlásit vítěze.

Srnci se vždy chvíli přetahují, pak odskočí, popoběhnou a vše se opakuje nanovo. Snad aby byl výjev zápasu dokonalý, čas od času se nad hlavami soupeřů mihne stín přelétnuvší sojky a ozve se zlověstný výkřik této strážkyně lesního klidu.

Jsem plně vtažena do děje. Ani nedýchám a odhaduji, který z bojovníků se stane vítězem.

Všímám si, že síly nejsou zcela vyrovnané. Podle paroží i celkového vzhledu srnců usuzuji, že věkově se od sebe poněkud liší. A opravdu, evidentně starší srnec se silnějším krkem, mírně pokleslou hlavou a především mohutnějším parožím za chvíli mladičkého soka přetlačí. Ten znenadání odskočí, otočí se ke starému zády a peláší pryč, až za ním odletují uschlé klacíky.

Zřejmě uznal svou porážku a smířil se s tím, že na harém srn ještě nemá nárok. Ale kdo ví, jak to dopadne napřesrok, podle jeho zdravého těla se štíhlou hlavou nesenou vztyčeně na štíhlém krku, lze poznat, že z něho dospěje silný srnec. Zatím si ale ještě musí počkat až mu zmohutní tělo a zesílí paroží. Do té doby si na srnky, minimálně na ty, o které má zájem starší srnec, může nechat zajít chuť.

Malá záhada

Podívaná to byla báječná, ještě teď mi buší srdce. Jedna věc je mi však záhadou.

Proč samci bojovali již teď na konci dubna, když čas srnčí říje přichází každoročně až koncem června a trvá pak asi do poloviny srpna?

Možná si samci dali cvičný zápas již teď, anebo mladý provokoval tak, že starý pocítil touhu vyprášit mu kožich a zchladit jeho horkou krev okamžitě.

Nebo jsou snad srnci zmatení letošním náhlým jarní oteplením?

Nevím a nejspíš odpověď ani nedostanu. Jedno je však jisté, příroda vždy měla a stále má svá tajemství a nám nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že holt vždy nemusíme všemu rozumět a že výjimky potvrzují pravidla a informace vyčtené z knih nemusí vždy platit stoprocentně.

Na jednu stranu je to osvobozující vědět, že fungování přírody a vesmíru je stále zahaleno tajemstvím. I když se my lidé snažíme ze všech sil, stále ještě neumíme vše vysvětlit a všemu porozumět. Myslím, že je moc dobře, že ještě nedokážeme poručit větru a dešti, jak by si mnozí z nás přáli. Duchovně na to ještě nejsme připraveni …