Dnes nás čeká poslední část lýkožroutího seriálu. Již víme, jak lýkožrout žije, jak se proti jeho nájezdům brání přirozené lesy i jak to dopadá, když člověk naruší přirozenou tvář přírody. Dnes si povíme něco o tajné šifře stromů a jak ji lýkožrout dovede využít ke svému prospěchu.
Nejdříve si ale připomeňme, které stromy jsou v hledáčku tohoto brouka na prvním místě. Však to znáte, opakování je matka moudrosti.
Určitě si vzpomínáte, že lýkožrouti a další podkorní hmyz přednostně napadají stromy z nejrůznějších důvodů oslabené, zvláště pak stromy vyvrácené větrem, postižené suchem, či náhle vytvořené porostní okraje po holosečích.
V přírodním jehličnatém lese jsou „škůdci“ jedním z klíčových a často i nezastupitelných činitelů jeho reprodukce. Kulturní les reprodukuje člověk, zatímco kůrovec a jeho příbuzní jsou mu nevítaným konkurentem.
Člověk má ale postup obnovy rozvržen jinak než kůrovec, zkušenost ho poučila, že z lesa nesmí odebrat více dřeva, než stačí za dané období dorůst. Lýkožrout sežere vše, na co stačí a přejí-li mu podmínky, umí se pro tento účel rychle rozmnožit – populace dřevorubců naproti tomu zůstává stabilní.
Stromy mezi sebou totiž komunikují. Když nastane například sucho a nějaký strom zjistí, že v půdě rychle ubývá vláhy, snaží se na to upozornit své poblíž stojící kamarády, aby měli možnost aktivovat obranné mechanizmy a začaly s vodou šetřit. Vyšle tedy specifický chemický signál, pomocí něhož ostatní stromy varuje.
A to je právě kámen úrazu. Tento poplašný signál totiž zachytí i lýkožrout a je vymalováno. Nám jsou tyto signály skryté, protože se řídíme především zrakem, zatímco rostliny i hmyz se dorozumívají především chemicky, zjednodušeně řečeno čichem.
Zkuste se zamyslet. Je to logické. Zdravý jedinec v plné síle se bude napadení cizákem bránit, ale ten oslabený, právě díky zhoršenému zdravotnímu stavu, tak silné obranné mechanizmy mít nebude. Je tedy pohodlnější a jednodušší zaměřit se na oslabené a nemocné jedince. A v dnešních lesích je bohužel těch oslabených jedinců spousta, a proto bývají kůrovcové kalamity tak rozsáhlé.
Bohužel to v konečném důsledku máme na svědomí my lidé, vlivem nevhodného hospodaření, které v lesích již pěknou řádku let uplatňujeme. V přirozeném lese působí lýkožrout spíše jako zdravotní policie a je jeho nedílnou součástí.
V přírodě žádný rostlinný ani živočišný druh neexistuje jen tak bezdůvodně. Každý zde má své nezastupitelné místo. To jen nám lidem občas dlouho trvá než důležitost a význam některých druhů pro správné fungování daného ekosystému pochopíme. Z toho důvodu nepovažuji za správné označovat jakýkoli druh za škodlivý nebo užitečný.
Doufám, že nyní již máte v problematice kůrovců jasno. A až zase v médiích uslyšíte, jak kůrovci řádí v našich lesích, vzpomenete si, jak se starostlivě starají o blaho svých potomků, že v přirozeném lese mají své nezastupitelné místo zdravotní policie a že za kolaps našich lesů mohou tak trochu lesníci, když vysazují smrkové monokultury v místech, kde přirozeně roste buk.
Děkuji vám, že již neškatulkujete, a ani živočichy, kteří vám nejsou sympatičtí, bezhlavě nehodnotíte jako škůdce.