Proč jsem se rozhodla psát blog?

Vždy jsem milovala psaní. Již jako malá holka jsem do různých bloků a sešitů sepisovala pohádky a dobrodružné příběhy a ztotožňovala se s jejich hrdiny. Dokázala jsem nad sešitem sedět klidně celý den. Byl to můj způsob hry a snění. Často jsem si „knížky“ i ilustrovala.

Byla jsem tehdy velký introvert a nedokázala jsem se se svými trápeními nikomu svěřit. Vždy jsem se od svých vrstevníků nějak odlišovala, čímž jsem byla odsouzena k samotářství. Ale jak jistě znáte sami od sebe, každý potřebuje své bolístky a trápení nějak ventilovat. Já se svěřovala papíru.

Představovala jsem si, že se ze mě jednou stane „velká“ spisovatelka. Ve třetí třídě jsme s jednou spolužačkou dokonce založily i třídní časopis. Psala jsem do něho pohádky, vymýšlely jsme hádanky, luštěnky, kvízy, kreslily obrázky. Moc mě to bavilo!

Po přechodu na gympl se vše změnilo.

Vzhledem k mému tehdy velmi nízkému sebevědomí, jsem začala veškerý čas věnovat učení. Nepotřebovala jsem to, ale nevěřila jsem si, a tak jsem si učivo opakovala stále dokola. Na psaní nezbýval čas! Navíc jsem objevila svou další vášeň ve studiu biologie, kterému jsem naplno věnovala následující léta na univerzitě.

Tak se stalo, že jsem svou lásku k psaní odsunula až někam do nejtmavšího koutku své duše. Ta však na svou touhu tvořit nikdy nezapomněla, trpělivě celé ty roky čekala.

Čas šel dál …

Po skončení studií jsem byla nadšená, že mám konečně více času. Táhlo mě to do přírody, kde jsem v té době trávila každou volnou chvilku. Začala jsem intenzivně poznávat les a jeho obyvatele, stávala jsem se pozornější, všímavější, začala jsem slyšet tichý šepot lesa, až jsem se dostala do fáze, kdy jsem si do lesa chodila pro odpovědi na své životní otázky. Les mě nikdy nezklamal!

Zlomovým obdobím pro mé praktické poznávání lesa se stala doba, kdy jsem dostala práci v Pobočném spolku Hnutí DUHA Olomouc jako biolog. Nejvíce zkušeností jsem získala koordinováním dobrovolníků a monitoringem velkých šelem v CHKO Broumovsko, kde jsem se zdokonalila ve stopování zvěře a mimo jiné se naučila umísťovat a obsluhovat fotopasti.

V té době jsem byla dost spokojená, měla jsem práci snů. Mou kanceláří byla nádherná příroda Broumovska, co víc si může milovník lesa přát.

Ale!

Finanční ohodnocení moc dobré nebylo, takže bylo jasné, že si budu muset do budoucna najít nějakou „pořádnou“ práci. Navíc se začala ozývat dušička, že by bylo potřeba začít zase psát.

A pak, když jsem při své obchůzce na Broumovsku objevila poprvé vlčí stopy, byla jsem tak nabytá dojmy, že jsem o svém stopování napsala povídku Vlčí stopování, která byla následně vyvěšena na stránkách věnovaných velkým šelmám a vzbudila mnoho pozitivních ohlasů.

Dušička už pokoj nedala.

Nejprve jsem začala psát deník a příležitostně jsem psala vtipné povídky ze života svých blízkých a obdarovávala je jimi o Vánocích nebo o narozeninách. Všichni mě pobízeli, ať píšu. Moc jsem si nevěřila a nevěděla jsem, co bych psala.

Až mě jednou na procházce v lese napadlo, že bych si měla založit blog, kde bych mohla psát o svých zkušenostech z přírody. Nejsem ale technický typ, a tak jsem vždy každou takovou myšlenku rodící se v mé hlavě okamžitě odpálkovala jako pitomost. Jak já bych dokázala založit blog!

A však má duše, toužící tvořit a pomáhat lidem a přírodě, se nevzdala, až se nakonec způsob, jak blog vytvořit, vynořil z mlhy mé omezené mysli. A tak se zrodil tento můj blog. Za což jsem vděčná.

Ve svých snech vidím děti, rodiče a prarodiče, kteří tráví příjemné chvíle v lese. Sním o tom, jak se  zvířata, rostliny a stromy stávají naši druhou rodinou. Pevně věřím, že pokud je velice dokonale poznáme a odhalíme jejich tajemství,  stanou se nám postupně tak blízkými, že je začneme milovat.

To je přesně to, co se stalo mě a s čím chci pomoci i všem ostatním lidem, kteří o to budou mít zájem. Věřím, že je ten správný čas opět se obrátit k přírodní moudrosti a znovu se navrátit ke kořenům.