Smrt! Konec nebo začátek!?

Když se řekne SMRT, každému se ihned zježí vlasy na hlavě, na kůži se objeví „husina“ a po zádech nám přejede mráz. Ano! Tak nepříjemné pocity v nás vyvolá pouhé jedno slovo. No přesněji řečeno to, co si pod tímto slovem představíme.

Proč nás smrt tak děsí?

1. Je to pro nás něco nepředstavitelného.
2. Nevíme, jak se v okamžiku smrti budeme cítit.
3. Nemůžeme se na to předem připravit.
4. Je to naprosto nesdělitelné! (Ten, kdo umře už vám to ani sdělit nemůže; pokud ovšem nevěříte na duchy a neumíte s nimi komunikovat; ale to už jsou zase trochu jiné úvahy, než kterými se tu dnes hodlám zabývat.)

Smrt je zkrátka jedna z těch věcí, kterou nemáme pod kontrolou, a proto ve většině z nás vyvolává obrovský strach!

Nejděsivěji na nás působí ta absolutnost, neboť spousta lidí smrt považuje za naprostý konec. Samozřejmě tu je i víra v reinkarnaci a posmrtný život. Jisté však je, že život v tomto konkrétním fyzickém těle smrtí skutečně končí.

Nyní ale vyvstává otázka: „Je smrt špatná i pro celek?“, myslím tím určitý ekosystém, Planetu, Vesmír.

Zastávám názor, že v přírodě není nic černobílé, nic není špatné ani dobré, nic není plus ani mínus; veškerá tato hodnocení a nálepky jedné nebo druhé polarity přisuzujeme jevům a věcem jen na základě našeho subjektivního úhlu pohledu; a z těchto důvodů jsem přesvědčená, že ani smrt není jenom černá. I když se smrt pro umírajícího jedince, a především pro jeho spřízněné duše, určitě záporně jeví.

Koloběh života

Jenže smrt je základem koloběhu života! Stačí se jen zamyslet nad vztahem mezi dnem a nocí. Při západu slunce umírá den a rodí se noc, a naopak úsvitem noc končí a k životu se probouzí nový den.

Cožpak by bylo možné pochopit nádheru dne, kdyby neexistovala noc? Vy byste snad chtěli jen nekonečný den? Ano? A kdy byste odpočívali a nabírali nových sil? A co živočichové, kteří jsou aktivní v noci?

Podobně je to i se střídáním ročních období. Někdo by chtěl stále jen léto, ale já jsem šťastná, že žiji v podnebném pásmu, kde máme čtyři roční období (i když poslední dobou by se o tom dalo polemizovat!).

Je to koloběh! Každé období přináší něco hezkého. Z pohledu alegorie života a smrti je jaro zrozením, léto dozráváním, podzim stárnutím a zima představuje smrt a odpočinek. Stejně jako my potřebujeme odpočívat po náročném dni, i příroda si potřebuje odpočinout po shonu celé vegetační sezóny a načerpat sílu na tu novou.

Smrt ve světě rostlin

Rostliny mají život docela těžký. Nejsou pohyblivé jako zvířata, a tak nemohou před nebezpečím utéct. Jakmile někde zakoření, jsou již vystaveny napospas okolním živlům. Mají však své vlastní strategie na přežití. Některé z nich se třeba schovávají pod zemí v podobě semínek a čekají až přijde ta pravá chvíle.

Smrtící a zároveň životadárné plamínky

Semínka určitých rostlinných specialistů vyklíčí teprve poté, co krajinou, v jejíž zemi jsou ukrytá, proběhne „ničivý“ požár, který vše spálí na uhel. Nejenže popel spálené vegetace dodá do půdy spoustu živin a minerálů, a ta se tak stane úrodnější, ale také zničí konkurenčně silné rostliny, které půdu zarůstaly a zastiňovaly.

Nyní mají ze semínek klíčící rostlinky dostatek živin, slunečního světla a prostoru pro svůj růst. Nebýt požáru, tato semínka by nikdy nedostala šanci vyklíčit. Smrt některých rostlin umožnil zrod jiných. Zde je vidět, že ani požárem spálenou zem není nutné hned považovat za něco katastrofálního.

Kdo mi nevěří, ať si sežene literaturu o přirozeném cyklu vřesovišť, neboť právě obnova porostů keříčků vřesu obecného je na pravidelných požárech závislá.

Staneš se mým kobercem?

Za dalším příkladem se nemusíme plahočit nikam daleko, stačí podniknout výpravu do přirozeně se obnovujícího horského smrkového lesa. Pokud jste někdy takový prales navštívili, mohli jste si povšimnout, jak z mechem zarostlého, trouchnivějícího padlého kmenu starého smrku, vyrůstají semenáčky nové smrkové generace.

Padlý strom jim poskytl nejen světlo a prostor, ale i živnou půdu, které je jinak v kyselém půdním prostředí smrkových lesů poskrovnu. I zde smrt jednoho, umožnila život jiným.

Smrt ve světě zvířat

Zamýšlíme-li se nad smrtí ve zvířecí říši, přímo se nabízí, zabývat se vztahem kořist-predátor. Avšak právě naše snaha nějak hodnotit interakce v tomto vztahu probíhající je značně problematická. Všimli jste si již, že naše vnímání dobra a zla ve vztahu mezi kořistí a predátorem záleží vždy na tom, s kým právě prožíváme jeho příběh?

Kratičká návštěva v Africe

Vzpomeňte si jen na dokumenty z africké přírody. Pokud se na situaci, kdy lev loví bůvolí tele díváte z pohledu lva, přejete si nejspíš, aby byl lov úspěšný a lvice mohly nakrmit svá hladová lvíčata. Stačí však jen změnit úhel pohledu a vžít se pro změnu do zoufalé bůvolí maminky, která se snaží ze všech sil zachránit svému nedávno narozenému „drobečkovi“ život. Smrt telete zde znamená přežití lvíčat.

Vnímáte, jak složité je rozhodnout se v tomto případě, komu fandíme?

Co s tím uděláme?

Vůbec nejlepší je do přirozených dějů v přírodě nikterak nezasahovat a nechat drama doběhnout podle „Vesmírného scénáře“. Vše dopadne, tak jak má! V přírodě to tak chodí, někdo zemře, aby druhý mohl žít.

I tady je vidět, jak blízký vztah má život se smrtí. Bez jednoho nemůže být druhé! A opět se dostáváme k dříve řečenému: Bez černé nepoznáme bílou!

A co my lidé?

A nyní nastal okamžik podívat se, jak se během pár desítek let změnil vztah lidské společnosti k otázkám smrti. Smrt jako taková byla během posledních let účelně odsunuta až na samý okraj společnosti i našich myslí. Mluvit o smrti a stárnutí je dnes téměř tabu!

Naše děti úzkostlivě chráníme, aby s existencí smrti byly konfrontovány, co nejméně, nejlépe vůbec. Raději jim nalžeme, že jejich oblíbený zakrslý králíček se někam zaběhl, než bychom jim přiznali, že zemřel.

Na druhé straně však děti hrají počítačové hry, kde zabíjejí nepřátele, jak na běžícím páse, a dívají se na „fantasmagorické“ střílečky v televizi, kde se hlavní hrdina po pádu ze střechy a s průstřelem hlavy jen otřepe a jde dál, je přece nesmrtelný a má nejméně sedm životů. Pak se divíme, že jsou děti při svých hrách na sebe kruté a nechápou, že když kamaráda kopnou do břicha, bude ho to bolet!

Jasně, teď dost přeháním, ale víte, co tím chci říci?!

Jak to bylo dřív?

To v minulosti byla smrt běžnou součástí každodenního života a děti se s ní setkávaly již od útlého věku. Stačí se jen podívat, jak se ještě za mládí našich dědečků umíralo. Neumíralo se v nemocnicích, ale lidé většinou umírali doma.

Často pak mrtvé tělo leželo doma v sednici v otevřené rakvi až do pohřbu (ten byl většinou do 3 dnů od úmrtí, takže to zase tak hrozné nebylo). Děti se tak měly možnost dívat na tělo své zesnulé babičky, a nepřipadalo jim na tom nic divného.

Možná si tehdy díky tomuto běžnému setkávání se smrtí lidé více vážili svých životů. Kdo ví?

Bonus z dědečkova vyprávění

Děda mi vyprávěl, že za jeho mládí lidé umírali doma. Když někdo zemřel, zavolali doktora, který ho ohledal a vystavil úmrtní list. Pak nebožtíka uložili do rakve. Pohřeb většinou proběhl do tří dnů od smrti, mrtvé tělo leželo buď na chladném místě přímo u hrobníka, v márnici apod., nebo stála rakev s mrtvým přímo doma ve stavení u jeho rodiny. Rakev byla otevřená.

V den pohřbu se pozůstalí rozloučili s mrtvým v jeho chalupě, příbuzní měli možnost se na mrtvého naposledy podívat, udělat mu křížky, někteří ho třeba políbili na čelo. Potom se již rakev zavřela a byla odvezena na hřbitov, kde pak proběhl samotný pohřební obřad, s farářem a smuteční hudbou.

Na hřbitov byla rakev dovezena bryčkou taženou dvěma černými koňmi. Vpředu většinou chodil chlapec nesoucí kříž (toho dělal náš děda za 5 korun, vybrali ho, protože byl z chudé rodiny, tak aby si něco přivydělal), pak šel farář s ministranty a samozřejmě nechyběli trumpetisté, kteří cestou vyhrávali smuteční melodie.

Smrt = život

Život je cyklus, a tak jsem se i já vrátila k počátečním úvahám. Je život konec nebo začátek? Je obojím, protože pokud nahlížíme na věci v cyklu, navazuje zákonitě na konec nový začátek.

To ale neznamená, že vás teď nabádám k tomu, abyste nyní vše kolem sebe bezmyšlenkovitě ničili s bezstarostným vědomím, že konec jednoho je začátek jiného! Naopak nyní když víme, že život je v podstatě věčný, avšak neustále se mění jeho formy, není snad na čase, abychom se začali chovat sami k sobě, svým blízkým, ke svému okolí a celé Planetě s láskou a pochopením a užívali si každého okamžiku naplno?

Vždyť každý den je jedinečný a je jen jednou! Vše je pomíjivé! Jeden lidský život je velmi krátký a ubíhá tak rychle! Zahoďme tedy chmury i sváry a pojďme se bavit, plnit si své sny a přát si vzájemně štěstí. Buďme moudří jako ostatní bytosti na této Planetě a sdílejme s nimi společnou filozofii. Že ji neznáte? Jsem přesvědčena, že v hloubi srdce, ji zná každý. Ten zákon zní: „ŽIJ A NECH ŽÍT!“