Vlčí stopování 2 aneb jak to bylo dál …

Po čtrnácti dnech od mého prvního samostatného stopování vlků na Broumovsku, jsem se opět vypravila na místo činu.

Během uplynulých dvou týdnů jsem den co den sledovala předpověď počasí a doufala, že se vesmír smiluje a příroda umoudří a opět nás alespoň na čas navštíví paní Zima a pokryje kraj bílou peřinou. Takže, když jsem včera ve zprávách slyšela, že bude sněžit, na nic jsem nečekala, sbalila si pár nejnutnějších věcí a odjela jsem vlakem na Broumovsko.

Hurá do terénu!

Povětrnostní podmínky nebyly na stopování zrovna ideální, ale trochu mokrého sněhu přece jen zakrývalo splihlou luční trávu i koberec z listí a jehličí v lese. Tentokrát jsem krajinou procházela se svým kamarádem Honzou, který se mi chvílemi jevil ještě víc napnutý a plný očekávání, než jsem byla já sama.

Rozhodli jsme se, že prozkoumáme širší okolí místa mého minulého stopování. Celou cestu jsme bedlivě sledovali, zda neuvidíme vlčí stopu. Jak jsme se však blížili k místu, kde jsem stopovala vlky při poslední návštěvě, napětí v nás vzrůstalo a srdce nám bušilo až v krku.

• Pohybují se vlci stále v této oblasti?
• Budeme mít štěstí a narazíme opět na jejich stopy?
• Bude při nás štěstěna stát a nalezneme biologický materiál pro DNA analýzu?

Napadala nás spousta otázek, na něž jsme měli co nevidět získat odpověď.

Jen pár desítek metrů před místem, kde začala má předchozí stopovačka, jsme si všimli podezřelých stop, které přecházely napříč cestu, po níž jsme právě štrádovali. Zarazili jsme se a začali stopy blíže zkoumat. Sněhové podmínky nebyly ideální, a proto šlo jen stěží v obrysech stop bezpečně poznat, jaké zvíře je zanechalo.

Rozhodla jsem se tedy jít po stopách, v naději, že někde přece jen bude otisk zachovalý a já budu moci bezpečně určit původce stopní dráhy. Rozměrově však stopy vlčím odpovídaly, a tak tu jistá naděje na úspěch byla. Šla jsem sama, Honza zůstal s naší společnicí Britou, fenkou německého ovčáka, na cestě, aby nám nezničila stopy.

Vzácný nález?

Po chvíli stopování se mi skutečně podařilo objevit zdařilejší otisky a nabývala jsem na jistotě, že skutečně sleduji vlčí stopní dráhu. Najednou jsem si všimla něčeho, co ve mně vyvolalo radostné pocity a zároveň naději na další úspěch.

V trsu ostřic poblíž jakési kaluže, jež by mohla klidně divočákům posloužit coby kaliště, na mě svítila moč. Okolo občůraného místa byly vlčí stopy, takže bylo velmi pravděpodobné, že moč vlkovi patří. Že by se zadařilo a měli bychom konečně vzácný vzorek pro DNA analýzu.

Červíček obav mi i přes moje pozitivní naladění vnutil myšlenku, aby náhodou nebylo místo přeznačkováno liškou, která stopovala vlky pár hodin přede mnou, jak bylo zřejmé ze stop, které zůstaly zachovány ve vlčí stopní dráze kousek od tohoto místa.

Dotěrnou myšlenku jsem zapudila a rozhodla se odebrat vzorek do ampulky naplněné lihem pomocí klacíku, který jsem našla poblíž. Pro jistotu jsem pověřila Honzu, pro kterého jsem se mezitím vrátila, aby pořídil fotodokumentaci stop i nálezu, nabráním zbylého sněhu potřísněného močí do igelitového sáčku, co nám zbyl po svačině. Ani kapka této vzácné tekutiny nemůže přijít na zmar.

Chtěli jsme stopovat dál, ale již se začalo stmívat, tak jsme jen neradi místo opustili s příslibem, že se sem hned druhý den ráno vypravíme znovu a budeme ve stopování pokračovat.

To jsme také udělali. Ale bohužel se přes noc oteplilo a ze sněhu zůstaly jen náznaky. Všude byla čvachta a bláto a než jsme se k místu dostali, měla jsem boty úplně promočené. To mě však nemohlo v nejmenším odradit od mého úsilí stopovat vlka dál. Tentokrát jsme nechali Britu doma, a tak jsme se nemuseli bát, že by nám stopy zničila.

Nepřízeň osudu?

Stopování bylo dnes však mnohem náročnější než včera. Na některých místech sníh roztál úplně a my jsme jen odhadovali, kudy mohl vlk pokračovat a snažili jsme se o kus dál, kde zbytečky sněhu ještě ležely, nalézt pokračování stopní dráhy.

Na kraji lesa a na navazující pastvině však nezbyl sníh žádný a my jsme zde museli jen neradi další sledování vlků vzdát. Vrátili jsme se na cestu a pokusili se vlky stopovat proti směru jejich pohybu, ale zde jsme záhy stopu ztratili v nedaleké mlazině. Sníh, co padal ze smrčků, veškeré pozůstatky stop úplně zničil. Ach jo!

Když jsme se pak podívali na hodinky, zjistili jsme, že jsme se snažili skoro dvě hodiny, což nás překvapilo, vůbec nám nepřipadalo, že bychom stopovali tak dlouho, neboť jsme byli tak moc zabraní a soustředění na svůj cíl. Přesto jsme ušli jen pár metrů.

Co přinese budoucnost…

V duchu jsme trochu spílali osudu, že nám překazil naši misi tím náhlým oteplením. Asi to tak mělo být, abychom si vážili těch vzácných chvilek, kdy můžeme odkrývat tajemný život těchto fascinujících a skrytě žijících šelem.

Odcházela jsme s pocitem vděčnosti, že mi životní okolnosti umožnily znovu být s vlky na „stejné vlně“, alespoň těch několik metrů. Uvidíme, jak dopadne DNA analýza a co nám o vlcích žijících na této lokalitě prozradí.