Procházím se lesem jako obvykle, ale dnešní procházka má poněkud hořký nádech. Běžné zvuky lesa přehlučil všudypřítomný jekot motorové pily a co chvíli se ozve praskání dřeva a ohlušující rána na zem dopadnuvšího kmene, ještě před malou chvílí stojícího smrku. Les se mi doslova před očima mění na nevzhlednou paseku plnou přes sebe spadaných smrků. Je to jako by obr po lesní půdě rozházel sirky.
Lesní ticho a klid vystřídal nekončící hluk. Všude se těží. Les umírá! V kraji řádí kůrovcová kalamita!
Hlavou se mi honí spousta otázek:
Ve smrkových monokulturách Evropy je nejznámějším a zároveň nejobávanějším škůdcem asi 5 mm velký brouček Ips typographus známý jako lýkožrout smrkový. Kdybychom si ho prohlédli pod mikroskopem, zjistíme, že je to docela parádník. Na konci zadečku má výraznou prohlubeň, díky níž dobře vynikne zubatá „krajka“ zakončující jeho krovky.
Tito drobní brouci opouštějí za teplých jarních dnů své zimní příbytky, poletují po lese a hledají vhodný strom, který by posloužil jejich larvičkám jako potrava. Když se samečkovi podaří takový příhodný strom nalézt, prokouše se kůrou až ke dřevu a vytvoří zásnubní komůrku, naláka sem svou nevěstu a spáří se s ní.
Samička poté v kůře vyhlodá podélnou chodbičku, na jejíž okraje naklade po obou stranách řadu vajíček, z nichž se vylíhnou bělavé larvičky, které si v lýku vyhryzávají vlastní dceřiné chodbičky, jež směřují do stran od chodby mateřské. Vznikají tak ty pěkné ornamenty, které můžeme pozorovat na odloupnuté kůře i na kmeni stromu.
Dceřiné chodbičky bývají běžně dlouhé 3 až 6 cm, zpočátku jsou velmi úzké, jak larvičky rostou vykousávají si stále širší chodbičky, ke konci svého larválního vývoje si vykoušou malou komůrku, kde se zakuklí. Za několik týdnů se vyvinou brouci, provrtají si únikovou chodbu a vyletí ven.
Až do podzimu létají po lese a ožírají mladé výhonky stromů. Když se potom na podzim ochladí, zavrtají se pod kůru starých stromů a tam přezimují. Tím se jejich roční cyklus uzavírá.
Když se na celou situaci podíváme z jejich pohledu, domnívám se, že se mnou budete souhlasit, že to nejsou žádní ničemové, kteří by měli radost z toho, že mohou zahubit celé hektary lesů. Touží se jen rozmnožit a zajistit svým děťátkům výživu a vhodné prostředí pro růst a vývoj, aby se z nich stali sliční dospělci. Vždyť mi lidé to děláme zrovna tak.
Stále však ve vzduchu visí pár nezodpovězených otázek:
Také ještě nemáte úplně jasno? Nevadí! V dalším článku se podíváme, jak to s těmi kůrovci, lesy a lesníky vlastně je.
Věřím, že prozatím máte o čem přemýšlet …