Plavba po řece života

Les je pro mě místem, kde určitým způsobem medituji. V klidné a láskyplné náruči lesa se zázračně zklidní i má jindy často rozbouřená mysl a já mám možnost se napojit na vnitřní moudrost celého Vesmíru.

Na procházkách v lese vždy dostanu odpověď na životní otázky a vnuknutí, jak nejlépe vyřešit trable, které mě zrovna trápí. V tichu lesa často také uvažuji o životě. Napadlo mě, že by se život dal připodobnit k plavbě po řece. Tato alegorie se mi zalíbila natolik, že jsem se rozhodla ji s vámi sdílet. Tady je!

Život je jako plavba kánoí po řece. Pokud se snažíme plout proti proudu, nejde to, a navíc nás to nesmírně vyčerpává. A výsledek? Stejně se nehneme z místa. Jediná možnost, jak se někam dostat, je plout po proudu. I to však vždy nemusí být snadné.

Co si řeka připraví?

Někdy je řeka rozbouřená, že máme co dělat abychom se nepřeklopili, jindy je plná kamenů a musíme se hodně soustředit, abychom se jim zvládli vyhnout a nenarazili, a opět zde hrozí riziko, že se převrhneme.

Jindy zase najedeme na mělčinu, a je zapotřebí si namočit, alespoň jednu nohu, abychom se odtud odrazili a mohli pokračovat dál. Někdy s lodí vjedeme do míst, kde voda stojí a téměř neteče, je to „volej“, jak by řekli vodáci, odtud je náročné se dostat dál, pádlujeme jako blbci a pohneme se jen nepatrně.

Konečně odpočinek.

Odměnou za překonání těchto náročnějších úseků řeky je ta pohodička, když řeka plyne tak akorát, nikde není nic, čemu by se bylo potřeba vyhýbat, a my si můžeme užívat, jak nás voda unáší na vlně svého proudu dál, kochat se nádhernými pohledy na okolní krajinu, dýchat a tiše být.

Splyneme s prostředím, je nám umožněno být tichými pozorovateli dění na břehu. Zvířata před námi neprchají a my máme možnost nahlédnout do jejich jinak před našimi zraky skrytých tajemství. A to za to úsilí před tím a potom rozhodně stojí!

Spoluvodák

Na lodi si zprvu plujeme sami, ale čas od času k nám v určitém úseku řeky přistoupí nějaký spolupasažér. I když se snažíme sebevíc, s některým se nám nedaří se sladit. Každý z nás chce objet překážku na řece jiným směrem, a je jedno zda se jedná o kámen nebo padlý kmen. Nebo každý z nás pádluje jinak rychle a zvláštně se na řece točíme dokolečka.

Ještě horší bývá situace tehdy, když se nemůžeme dohodnout, kdo bude kormidelník a kdo háček. Většinou chceme být každý kormidelníkem. Dříve nebo později, se musíme rozloučit. Buď jeden z nás přestoupí na jinou loď, anebo svého spoluvodáka vysadíme u břehu a dál plujeme bez něho. S nadějí, že s příštím pasažérem si porozumíme lépe.

Snažíme se tomu věřit. Užíváme si samostatné plavby, kdy nám nikdo nemluví do toho, kudy máme s lodí plout. A právě ve chvíli, kdy nás pádlovat řekou o samotě přestane bavit, se to stane! Najednou se k nám nalodí plavec, se kterým se dokonale sladíme. Naše kánoe pluje po řece s lehkostí i na kormidle se spravedlivě střídáme.

Plavba s tímto človíčkem nás baví natolik, že se rozhodneme plout s ním až k ústí řeky. Přestože jsme na stejné lodi a rozumíme si natolik, že si připadáme jako jedna bytost, neměli bychom zapomenout, že každý z nás má své vlastní pádlo a svou vlastní záchrannou vestu.

Vlastní tajemství.

A taky je dobré se připravit na to, že každý z nás vnímá a vidí tu stejnou řeku alespoň trochu jinak. Něco prostě nelze sdílet ani se svým vodáckým souputníkem. Pokud se s tím smíříme, bude pro nás společná plavba ještě nádhernější.

Je přece hezké mít něco, co je jenom naše. Náš vlastní a nesdělitelný pohled na řeku a okolní břehy. Zbytečně se nezlobme na svého spoluplavce, když neuvidí ten kvetoucí blatouch u břehu, vždyť i my jsme si nemuseli všimnout té volavky vykukující z rákosí.

Něco nás táhne dál!

Plavba po řece je prostě obrovským dobrodružstvím, a to je důvod, proč každoročně sjíždí řeky spousta vodáků. Někdy se taky rozhodneme, že se nám líbí břeh, kolem kterého právě projíždíme, a tak k němu svobodně přirazíme a jdeme ho prozkoumat.

Někdy se při jeho objevování zatouláme a těžko hledáme cestu zpět k řece, vždy ale nakonec řeku i kanoi objevíme a můžeme jet dál. Občas se stane, že se nám na břehu zalíbí natolik, že se nám již dál po řece pokračovat nechce, a tak se rozhodneme tam zůstat. Ať je však břeh sebekrásnější, po čase nám začne něco chybět. Co to jenom je?

Je to právě řeka a její nezadržitelný proud, který se může kdykoli bez varování změnit. A právě ta změna, ta touha po dobrodružství, nás nakonec donutí nasednout na loď a srdnatě pokračovat dál. Vždyť nikdy nemůžeme vědět, zda za příštím zákrutem řeky neobjevíme ještě mnohem krásnější krajinu a břeh, než je ten, u kterého právě kotvíme.

Přemohl je strach!

Ti, kterým strach z toho, že již lepší břeh nenajdou, zabrání nasednout a pokračovat po proudu řeky dál, se zakonzervují na tom svém břehu, který se po čase ukáže jako ne zas tak ideální, jak se původně zdál. Tito lidé se nikdy nedozví, kde řeka ústí, a ochudí se o poznání celé její krásy a velikosti.

Buď nakonec umřou, aniž by tušili, o co přišli, anebo se utrápí, protože tuší, že dál po proudu by nalezli svůj ráj, a ničí je vztek na sebe samotné, že podlehli strachu a nechali se jím ovládnout natolik, že se již nikdy znovu neodvážili nasednou na svou kanoi a pádlovat dál.

Důležité rozhodnutí.

Já jsem se rozhodla plout po proudu řeky až k jejímu ústí, to dobrodružství mi totiž stojí za námahu a všechny ty náročnější úseky, které si na mě řeka připraví.

To, co dělá život skutečným životem, je právě ta plavba po řece. A co se stane, až doplujeme do míst, kde řeka ústí do moře? Nevím! Rozhodně jsem ale připravená vydat se na tu dlouhou plavbu, abych to zjistila.

Přidáte se ke mně?