Darování

Přemýšleli jste někdy nad tím, co to znamená něco darovat? Myslím, co to skutečně znamená! Já ano, na své každodenní procházce v lese, kde se dokážu zklidnit natolik, že mám pocit, že komunikuji s „Vesmírnou“ moudrostí. Můžeme DAROVAT a „darovat“.

Skutečné darování

DAROVÁNÍ je, když někomu chceme něco dát z lásky. Chceme mu něco dát, protože cítíme, že moc chceme. Dělá nám obrovskou radost, že mu můžeme něco dát.

Těšíme se jak malé děti, až dárek předáme.

Těšíme se, jak se bude obdarovaný radovat, jak bude šťastný, jak mu náš dárek vytvoří úsměv na jindy ustarané tváři, jak se rozzáří jeho oči, přičemž se človíčkovi rozjasní tvář a on omládne a zkrásní.

Možná si i tajně přejeme, aby náš dárek podnítil vyhrknutí slz dojetí z jeho skelně zamlžených očí.

Chceme dát jen pro samotný akt dávání, který nás naplňuje. Vůbec nečekáme vděk, nečekáme, že nám dá něco na oplátku.

Když skutečně darujeme, je nám jedno, co s našim dárkem obdarovaný udělá, zda si ho nechá nebo ho dá někomu jinému. Přejeme si jen z hloubi duše, aby mu náš dárek, ať už je to cokoliv, udělal radost, přejeme si, aby dotyčný náš dar přijal. A to nám stačí.

Skutečné DAROVÁNÍ je bezpodmínečné, stejně tak jako skutečná LÁSKA.

„Darovat“ nebo spíš směnit?!

Naproti tomu „darování“ je, když někomu něco dáváme a očekáváme, že on nám náš dar oplatí, nejlépe darem srovnatelné hodnoty a velikosti, a pokud tak neučiní, naštveme se a zařekneme se, že už mu nikdy nic dávat nebudeme!

Nebo „darujeme“ sice bez očekávání, že dostaneme něco na oplátku, ale zase požadujeme, aby nám obdarovaný projevoval velký vděk, za náš milodar, aby náležitě oceňovat naši dobrosrdečnost a uvědomoval si, jakou oběť, v podobě finančního obnosu, času a energie, jsme museli vynaložit, abychom mu mohli tento dar pořídit a konec konců i předat.

Je to darování podmínečné, a jelikož neobsahuje skutečnou lásku, nepřináší ani opravdovou radost! Tento počin nelze dle mého názoru označovat jako akt darování, nýbrž jako pouhopouhý výměnný obchod ve stylu „já ti něco dám a ty mi na oplátku dáš něco jiného“.

Jsou projevy díků nutné?

Je jedno, co výměnou za svůj dar od obdarovaného požadujeme, i očekávání projevů díků a vděčnosti, je svým způsobem proti cena. Když skutečně DARUJEME, děláme to i v případě, že nám za to obdarovaný dík neprojeví. Sice nás to třeba zamrzí, ale i tato reakce je pro nás v pořádku, i tak jsme rádi, že jsme dar předali.

Takovéto dávání je čistá LÁSKA.

Je krásné a skutečné. Aktem skutečného DAROVÁNÍ se na určitou dobu, i kdyby to byl jen krátký okamžik, dostáváme ke své „Vesmírné“ podstatě. Je to tak krásný pocit, že ho chceme zažít znovu. Ihned přemýšlíme nad tím, co dalšího bychom mohli někomu DAROVAT.

DAROVÁNÍ je podstatou ŽIVOTA.

Vždyť i náš individuální život v hmotném světě na planetě Zemi nám byl darován!

Kým?

Vesmírem!

Velkým třeskem!

Planetou Zemí!

Mořem, kde vznikl první život!

Prvními savci, kteří byli natolik houževnatí, že dokázali přežít dinosaury!

Našimi opičími prapředky!

Našimi prarodiči, kteří zplodili naše rodiče.

Našimi rodiči, kteří se potkali, milovali a v ideálním případě stále ještě milují, až jsme se z té vší lásky narodili my!

Dary od přírody

Příroda nás OBDAROVÁVÁ každý den!

Vzpomeňme si jen na tu spoustu slaďoučkých chutných plodů od borůvek přes třešně až po jablka. Příroda nám dává veškerou potravu, dává nám zeleninu, obilniny, luštěniny, ale i trávu. Trávu? Možná se divíte, ale trávu žerou zvířata, kterými se pak živí někteří z nás, kteří se ještě nerozhodli pro vegetariánství.

Příroda nám dává i to nejdůležitější, bez čeho by život na naší planetě nikdy neexistoval, alespoň ne v takové podobě, v jaké ho známe. Tušíte správně. Příroda nám dává vodu!

Tu vzácnou tekutinu, která je obsažena téměř ve všem.

Vodu, bez níž bychom přežili sotva pár dní.

Vodu, které si tak málo vážíme.

Vodu, kterou šeredíme a znečišťujeme.

Obyčejnou neobyčejnou vodu, nad kterou ohrnujeme nos, když nám ji někdo nabídne k napití. „Můžete do ní dát alespoň citrón?!“, dožadujeme se, než jsme ochotni se napít.

Daruje les?

A co les, o němž tak ráda píšu? I ten nás obdarovává. I bez něho by život nebyl takový, jaký ho známe.

Vždyť stromy, které v něm rostou a tvoří ho, nám dávají kyslík, díky němuž můžeme dýchat.

Dávají nám stín, kde se můžeme schovat v horkých dnech.

Dávají nám dřevo, z něhož si můžeme stavět domy a lodě, vyrábět si židle a stoly a skříně.

Dávají nám i papír, na který píšeme všechna ta důležitá lejstra, na nichž pak třeba stojí rozhodnutí o pokácení těch stromů, kteří nám to všechno daly.

Laskavá trpělivá příroda

A pak mi řekněte, zda toto není bezpodmínečná láska, kterou nám příroda projevuje. A my ji sice její dobrotu oplácíme, ale tím, že ji ničíme a vykořisťujeme, pohrdáme její láskou.

A nyní se ptám: „Kdo za to nakonec bude pykat?“ Hádáte správně! My!

Příroda totiž nikdy nemůže zaniknout, protože je to LÁSKA.

Příroda ale může změnit svou podobu do té míry, že v ní nezbude nic, co by udrželo na živu, ve smyslu fyzické reality, nás samotné!

A my jsme stále tak hloupé děti Země, že si to nejsme schopni uvědomit! Bereme plnými hrstmi vše, co nám příroda a matka Země ve své dobrotě a bezpodmínečné čisté lásce nabízí, aniž bychom projevili jakýkoliv náznak vděku. Chceme víc a víc a víc! Je nám málo, co dostáváme, a nad mnohými dary ohrnujeme své pyšné nosy.

A příroda je trpělivá! Nechá nás! Pokud se chceme zničit, je to naše svobodná volba! Ona nám bránit nebude. Jen se zařídí po svém.

PŘIRODA totiž nezná strach, zná jen LÁSKU, která je její podstatou!

Až tohle jednou pochopíme – pak se nám dobře povede! Přeji lidstvu jen jediné, aby si to uvědomilo dříve, než si ve své zabedněnosti a zaslepenosti zničí svůj domov úplně, nenávratně, nadobro!