Je polovina ledna a napadlo nezvykle velké množství sněhu. Jako každý den vyrážím na svou výpravu do lesa. Těším se! Svítí sluníčko. Bílá sněhová pokrývka se nádherně třpytí, až z toho po chvíli člověka začínají bolet oči. Brýle nenosím. Možná chyba, ale já mám nejlepší pocit, když jsem co nejvíc přirozená. V noci napadla asi pěticentimetrová vrstva nového sněhu.

Prašánek se mi sype pod nohama. Vylezla jsem až na náhorní planiny rozkládající se nad lesem. Mé nové boty se zabořují hluboko do sněhu, až chvílemi cítím, jak sníh, filuta jeden, zapadá přes okraj mých bot dovnitř a navlhčuje mi ponožky.

Chůze ve vysokém sněhu není nikterak jednoduchá. V duchu si trochu nadávám, že jsem si nevzala sněžnice. Dnes by se holky provětraly, zatím poslední roky jen ležely ve skříni a teď, když by měly po dlouhé době příležitost mi posloužit, nechám je chuděry doma. Pozdě bycha honit, povzdechnu si a kráčím dál.

Rychle se ke mně blíží stín postupujícího mraku, který během chviličky zakryje mdle zářící slunce. Sníh se okamžitě přestává třpytit. Načež mě ihned přestávají bolet oči, ale zase se pocitově ochladilo. Navíc začal foukat studený vítr, což na otevřené pláni vnímám dost znatelně. Začínám se těšit, až se konečně doplahočím k výkrojku lesa vyskytujícího se jen pár metrů přede mnou. Jenže touto šnečí rychlostí tam dojdu tak za týden.

Najednou mě ze zamyšlení a bědování nad smutným osudem, který jsem si mírnix týrnix sama zvolila, vytrhne cosi divného ve sněhu.

Je to stopa!

Zvláštní!

Vypadá jako vlčí!

Splňuje všechny parametry, jaké by správná vlčí stopa měla mít. Ale to ještě nic neznamená. Takovou stopu by klidně mohl udělat i velký pes. Navíc v hlubokém sněhu se to pozná ještě hůř.

Blbost! Co by vlk dělal tady, a navíc v hlubokém sněhu.

Vlci jsou chytrolíni a nejraději chodí po cestách, kde je sníh mělčí, aby zbytečně neztráceli drahocennou energii, o kterou by byli ve vysokém sněhu zaručeně obráni. Vždyť i my lidé raději chodíme po pevných cestách nebo si ti moudří z nás vezmou do hlubokého sněhu alespoň sněžnice, že!?

Jenže najednou zjistím, že stopa není sama, je jich tu víc, je to celá stopní dráha.

Týjo, je liniová. Tak to už je podezřelé! To už by vlk vážně mohl být.

Jdu podél dráhy a začínám potenciálního vlka stopovat. Najít tak trus nebo stržené zvíře. To už bych měla jistotu!

Dostávám se na zasněženou cestu v lese, kde je sníh mělčí. Stopy se tu vykreslují nádherně zřetelně. Již nepochybuji!

Čtyři prsty, dlaňový mozol posazen dost vzadu, uprostřed vzniká velké volné místo, ohraničené dlaňovým mozolem a prsty. Je zřejmé, že přední stopy jsou širší, zatímco zadní jsou štíhlé a kuželovitě zašpičatělé. Odhaduji, že délka stopy je tak 11 cm a šířka asi 9 cm, délku kroku odhaduji tak na 100 cm.

Opravdu to vypadá, že stopuji vlka!

Čáruje!

Nikde okolo nevidím žádné známky toho, že by tu šel člověk.

Jupí!

Mám vlka!

Srdce mi buší vzrušením!

Jdu po stejné zemi, kde možná tak před hodinou klusal vlk.

Po chvíli mi začne bušit srdce tak, že mám pocit, že každou chvíli vyskočí z hrudníku a bude se potulovat světem samo, bez doprovodu mého těla. Před křoviskem se z jedné stopní dráhy staly dvě, aby se vzápětí, po oběhnutí této překážky, zase slily v jedinou čáru!

Takže vlk nebyl sám!! Byli dva.

Možná vlk s vlčicí, nový alfa pár, co si hledá vhodný domov, své nové teritorium, kde bude dostatek potravy, nikde v dohledu jiná vlčí smečka, prostě ideální prostředí pro zplození potomků a založení vlastní smečky.

V hlavě dokonale vidím obraz vlčího páru, jak kluše zasněženou krajinou.

On první, rytířsky jí prošlapává cestu místy poměrně hlubokým sněhem. Ona kluše oddaně za ním, přičemž klade své tlapy na milimetr přesně do jeho šlépějí. Jsou dokonale sehraní. Běží tiše! Jsou vytrvalí! On se neohlíží, ale i přesto jasně cítí její přítomnost. Následuje ho! Ví to! Už není sám! Jsou dva! Na všechno! Ženich a nevěsta! Dokonalí oddaní partneři.

Stopuji již téměř hodinu. V hlavě si promítám jejich příběh.

Když tu najednou prásk! Cuknu sebou!

Asi tak milimetr ode mne dopadne na zem lavina sněhu, která právě opustila své původní stanoviště na mohutné větvi poblíž stojícího smrku.

Uff! To bylo o fous!

Konečně začnu vnímat své okolí. Rozhlédnu se. Vůbec nevím, kde jsem. Tuhle část lesa neznám. Nepoznávám to tu.

Byla jsem tak zaujata následováním vlčích stop, že jsem se docela ztratila. V zápalu stopování jsem si také nevšimla, že se výrazně změnilo počasí! Vítr zesílil, nebe se zatáhlo a začalo hustě sněžit. Také se začala tvořit mlha, která byla stále hustší a hustší, že jsem za chvíli dohlédla sotva pár metrů před sebe. Vlivem vydatného sněžení se rychle vytvořila nová vrstva sněhové pokrývky, která všechny stopy zakryla.

Během chvilky jsem stopu ztratila a stála sama opuštěná uprostřed neznámé krajiny v husté mlze. Všude kam oko dohlédlo se rozprostíralo jen šedo a bílo. Co budu dělat?

Romantická představa vlčího páru se rozplynula jako pára nad hrncem a můj mozek začal panikařit a řešit problémy existenčního charakteru. Jako by mi snad šlo o život!? Jak známo strach je náš největší nepřítel. Naštěstí jsem zvyklá se pohybovat v přírodním terénu řadu let, takže jsem vůči hororovým scénářům svého mozku značně imunní.

Připomínám si zásady pro úspěšné přežití jakékoliv stresové situace. Nejprve se zhluboka nadechnout a dlouze vydechnout, ještě jednou, ještě jednou. Pomalu cítím, jak mým tělem probíhá uklidnění od hrudního koše k nohám a zase vzhůru až do hlavy. Mozek se okysličuje.

A super! Začíná fungovat!

Vrátit zpět se mohu po vlastních stopách, jen v opačném směru. Ale rychle! Než padající sníh zakryje i ty! Opouštím tedy vlčí příběh i s jejich stopami, a tak rychle, jak mi to jen sněhová pokrývka a moje ucapkané nohy dovolí, pospíchám zpět po vlastní stopě.

…

Ležím v posteli, choulím se do teplé peřiny, do očí mi svítí lampička tak intenzivně, že si připadám jak u komunistického výslechu. Uvědomím si, že se tohoto nepříjemného pocitu mohu klidně jednoduše zbavit, stisknu vypínač a můj pokoj zahalí černočerná tma.

Zavřu spokojeně oči! Ještě při usínání vidím krásný vlčí pár, jak běží krajinou, daleko, daleko, až mi zmizí za obzor. Dnešní den tedy zdaleka nebyl jen tak ledajaký. Kdo ví? Příště třeba ty vlky i zahlédnu na vlastní oči.