Ze života virů (2/2)

V předešlém článku jsme si lehce nastínili, co jsou ty viry vlastně zač. Zjistili jsme, že viry jsou sice živé organismy, ale nemají svou vlastní buňku a jsou tedy závislé na buňce svého hostitele a teprve v ní „ožívají“ a rozmnožují se zde. Dnes se na jejich způsob života podíváme trochu podrobněji.

RŮZNÉ TYPY VIRŮ

Jak se viry šíří?

Vydejme se spolu s virem na cestu od počátku. Vir se v první řadě potřebuje ke svému hostiteli nějakým způsobem dopravit! Nápadití virové objevili spoustu různých způsobů, jak se viry dostat z jednoho hostitele na druhého. Každý virus si však, naštěstí pro nás, osvojil pouze jeden určitý způsob rozšiřování.

Některé viry se mohou přenášet vzduchem, pomocí prachových částic nebo kapénkovou infekcí, což je právě způsob, jakým se přenáší koronavir.

Dále se viry mohou přenášet:

• potravinami,
• vodou,
• pomocí hmyzu,
• přímým kontaktem s kůží nebo krví nemocného člověka,
• nebo pohlavním stykem.

Co se děje v organismu, když se viru podaří do něho proniknout?

Vir má ihned po vstupu do těla svého hostitele důležitý úkol, a to najít vhodnou buňku, kterou bude schopen infikovat. Každý vir má totiž na svém povrchu určité molekulové struktury, můžete si to představit, jako jeho klíč. Vir pak hledá buňku, která má zámek, do nějž jeho klíč zapadne. Ten zámek, jsou zase speciální molekulární struktury na povrchu každé buňky, odborně se tomu říká receptor.

Když tedy vir najde ten správný zámek, který dokáže svým klíčem otevřít, odemkne si pomocí něho pomyslné dveře, kterými bez potíží do buňky vstoupí.

Proto je tedy určitý vir schopen nakazit jen určitý druh organizmů nebo někdy jen určitý typ tkáně (např. nervovou tkáň, epiteliární, atd.).

Existují tedy viry živočišné, rostlinné nebo bakteriální. Ano, čtete správně, i bakterie mají své viry. Vlastně se ani není čemu divit, vždyť i počítače mají své vlastní viry ;-D.

Co se děje s virem v buňce?

Poté, co vir pronikne do buňky, odhodí zde svůj bílkovinový ochranný plášť. Zde ho již na nic nepotřebuje. Uvolněná nukleová kyselina viru se pak pomocí DNA své hostitelské buňky namnoží, odborně řečeno se replikuje. Vir také buňce přikáže, aby mu vyrobila nové bílkovinové ochranné pláště.

Když je vše hotovo, každá nově zrozená virová nukleová kyselina si obleče svůj ochranný plášť a pak jí nic nebrání v tom, buňku opustit a najít si novou buňku, kterou může infikovat. Jak jsme si řekli minule, napadená buňka většinou umře, ale někdy se i uzdraví. Vždy záleží na typu konkrétního viru.

SCHÉMA ŽIVOTNÍHO CYKLU VIRU BAKTERIE (tzv. bakteriofága)

Mezi proniknutím viru do buňky a vznikem prvních virových potomků nastává fáze, kdy v buňce není možné zralý virus prokázat. Tato fáze může trvat různě dlouho, od 20 min. až do 48 h. Opět záleží na typu konkrétního viru.

Je tedy zřejmé, že viry, u kterých je tato fáze delší, probíhá jejich šíření rychleji, protože nakažený pacient stačí nakazit další ještě před tím, než se u něho příznaky virové infekce projeví.

Něco maličko ke koronaviru.

Koronavir patří do čeledi živočišných virů odborně nazývaných Coronaviridae. Jedná se o viry savců (včetně člověka) a ptáků. Tyto viry se skládají z jednořetězcové nukleové kyseliny RNA, které mají okolo sebe kulatý obal s výběžky na povrchu. Vypadá to jako takové malé sluníčko.

Viry této čeledi působí celou řadu infekčních chorob různých orgánů, ale nejvýznamnější jsou epidemické infekce horních cest dýchacích, které se poměrně často opakují.

Závěrem

Tak snad pro vás po přečtení mých dvou článků nejsou viry jen neuchopitelnými strašáky. Doufám, že poté, co jste měli možnost nahlédnout do způsobu jejich života a seznámili se s principy jejich šíření, vidíte, že při dodržování určitých doporučení a hygienických návyků není panika na místě.

Buďme prosím zodpovědní k sobě a ostatním, ale nepodléhejme strachu a hledejme v současné situaci něco přínosného (např. možnost strávit více času se svou rodinou).

Přeji pevné zdraví a těším se zase u dalšího článku, který věnuji nějakému veselejšímu opět lesnímu tématu 😉.